Vzpomínka na loňské Loudání
Rok se s rokem sešel, a
Loudání je znovu aktuální. Tradiční termín – kolem Medarda – zaručuje
nezapomenutelný zážitek. Loňská trasa – 750 km – zabrala 7 dní. Tady fakt nic
neuspěcháš. V pondělí večer jsme se s Jiřkou dořítili k Hluboké
nad Vltavou.....
Bude bouřka. Oblohu zavaluje
těžké olovo. Cyklotúristi se kolem nás jen míhají ve snaze stihnout to pod
střechu, než propukne slota. My jsme v klidu. Máme vyzkoušené, že všechno
vždycky nějak dopadne. A taky že jo.
S nadcházejícím deštěm jsme dojeli k jakémusi rekreačnímu areálu –
golf, prolézačky a tak. A hned pod cestou zánovní boudička – kiosek ve výstavbě,
který neodnesla velká voda. Ještě není osm hodin, ale v takové průtrži se
nedá pokračovat. Zrestaurovat psycho v hospodě taky přispěje
k dalšímu úspěšnému trápení se na trase.
Každopádně spát se jde brzo,
takže nad ránem - po třetí hodině - jsme znovu na cestě. Je tma, o to hustší,
že prší, ale to nás plní optimismem. Až se mraky vyprší, bude hezky. Červená
značka nás klikatě vede uličkami kamsi nahoru. Tohle mě teda nebaví. Při dalším
zdlouhavém hledání značky přesvědčuju Jiřku, že to vezmem podle gpsky direkt
k severovýchodu. Štěstěna při nás však nestojí. Rozbahněnou polňačku
neberem, i když míří správným směrem. Nezbejvá, než znovu najít tu značku, což
se podařilo až úplně dole v city. Jiřka teda dovede být nepříjemná.
Schlíple uznávám, že má důvod. Tentokrát striktně po značce znovu až nahoru, a
pak dolů. Začíná se rozednívat. Po dvou hodinách na trase jsme 1,5 km od
bivaku.
Cyklostezka je přehrazená
mlíkem a cedulka říká – ZÁKAZ VJEZDU – NEBEZPEČÍ PADAJÍCÍCH STROMŮ ! Země je
tak promáčená, že kořeny v ní nedrží a stromy se kácejí. Rozhodujem se to
risknout. Ten ohraničený úsek byl docela krátký a stromy přes cestu jen dva až
tři. A jsme zpátky u Vltavy. Je plná po okraj, a voda už opadá. Stejné to bylo
včera v Krumlově. Na stezce je 15 cm vrstva hutného bahna, které přinesla
velká voda. Člověk tady získá představu jak vypadá taková povodeň. Toto mít v kuchyni
– fuj tajbl. A to jsu všecko možný, jen ne pořádkumilovný. Tady se aspoň
nebudou inlajnisti plést pod kola. Přestalo pršet.
Však jsme říkali, že až se
to vyprší, bude hezky. Trochu zdržely další vývraty, ale jinak to docela
odsejpá.
Před Týnem je stezka zaplavená,
tak musíme po silnici. Konečně samoška – možnost vydatně pojíst. Vypadáme už
hodně zašle. Personál nás vyhodnotil jako homelesáky – potencionální kradaře, a
demonstrativně nás sleduje.
Odchylujeme se od řeky. Check
bod číslo 70 je v lesíku uprostřed pokosené louky. Ta louka, kde se „suší
seno“, je jeden močál, jako ostatně celé jižní a střední Čechy. Voda už nemá
kam se vsakovat. Ve stresu jsme zapomněli bod 70 vyfotit ... a najednou jsme na
kraji dědiny ... „co je tohle za vesnici? Kde to jsme?“ Ptáme se děvčete
s motyčkou na zahrádce. „No přece Smilovice, co jinýho!“
Ojojoj! Nemáme sil se
k tomu bodu 70 vracet. I tu paní jsme zapomněli vyfotit, aby eventuelně
nám mohla dosvědčit, z které strany jsme do Smilovic dospěli.
Středa – dnes dosáhneme cíle.
Brdy přejíždíme přes kopec
Kuchyňka. Sviňa náročný hřeben. Stráně jsou krutě strmé - balvany, prales ...
Po několika dalších vydatných
stoupáních jsu zpitomělý a málem se kácím. Jiřka že usíná za jízdy.
Srbsko – jdem do hospody trochu
dobít mobil a doplnit břich. Už se nechceme moc zdržovat. Do cíle máme jenom
skok.
Cyklostezka do Berouna
zaplavená, ale proti nám jde chlap, a že projedeme. Díky pane, díky bohu. Jsme
rádi, že nemusíme přes kopec.
Nálada je dobrá. Věříme, že
do Slaného dojedeme ještě za světla. Berounem projíždíme ještě v pohodě,
ale za ním čeká deprimující stoupání bahnitou prasečí stezkou. U bodu 100 jsme
potkali Michala. Do Berouna jel přes kopec, takže jsme ho dohnali. „Pojedem
spolu,“ míní. „To těžko. Brzo nám ujedeš.“ Bahnem se ploužíme zoufale pomalu.
Letos se žádných posledních 30 km po silnici nekoná.
U bodu 105 už máme prakticky
tmu.
Polňačky, na rozdíl od cest
v lese, dobře osychají. A znovu do lesa po žluté. Bloudíme. Valím rychle
kupředu v naději, že tam najdu značku. Nic, tak zpátky. Jiřinka kleje jako
dlaždič. Nekonečná tlačenka přes velký kopec. Závěrečný sjezd do Slaného. Je
mně velká zima ale nechcu zastavit, abych nezdržoval.
Jsme grogy. Je to ten typický
úkaz – myslíš si, že tam brzo budem, tak nejíš, nepiješ, neodpočíváš, jen
valíš.
Konečně Slaný. Kudy
k zimáku?! Říkám – tam! Jiřka míní, že na opačnou stranu. Naštěstí je koho
se zeptat. Správně bylo tam, jako na opačnou stranu. Před půlnocí jsme na vrátnici
zimního stadionu. A je to.
