Cyklotremp Jan Vlasák: 2019

Nezpotvořená verze rozhovoru v časopise Cykloturistika. To , co je tady navíc, jsem napsal šikmým písmem

Jan Vlasák

1-- Jak se ti Honzo daří v Moravských Knínicích? Co se týče tvé chalupy, držíš se stále zásady neprovokovat bandity a udržovat ji ve zchátralejším stavu, než je v kraji zvykem? Máš ještě psy?

Daří se v mezích možností.

Co se týče vzhledu chalupy a bicyklu – nevylučuju, že někomu můžou připadat nevzhledné. To je otázka vkusu. Stran problematiky banditismu mám stejný názor jako Woody Allen – nejsu žádný paranoik, ale to neznamená, že po mně nejdou.

Psa mám, jednoho. Labradora Kubu. Dostal se ke mně v pokročilém věku, prolezlý chorobama - játra, klouby, slinivka … bral množství léků. U mě přímo rozkvetl. Má už skoro 13 let. Všichni sourozenci jsou už po smrti. Mám totiž zahradu protkanou tenhlenctěma léčivýma energetickýma zónama. Ostatně, podívejte se na mě, a bude vám to jasný.

Kuba u bobří řeky

2-- Pleteš ještě nebo háčkuješ?

Pletu. Rukavice. Takový, jako se nosí na Islandu. Mají dva palce o 180° proti sobě. Každou rukavici prodřeš nejdřív mezi palcem a dlaní. Palce se střídají a tak rukavice dýl vydrží. A když ještě střídavě je nasazuješ na pravou / levou ruku máš je do konce života. A ponožky. Svetry mě nebaví.

Háčkuju taky. Záclony mám hotové. Teď tvořím vánoční ozdoby. To máš jako kouření. Když za mlada podlehneš, už se toho nezbavíš.

3--Děláš stále cestovatelské besedy? Píšeš nějakou knihu?

Besedy dělám pořád. Repertoár mám docela rozsáhlý – viz

<http://www.cyklotremp.cz/p/akce-besedy-sleziny.html>

Je to dobrá prevence alzheimra, řek bych.

Knížka není v plánu. Dát něco do kupy by nebyl problém, ale kdo to bude prodávat ….

4--Byl jsi teď v poslední době někde v zahraničí, nebo jaké byla tvoje poslední zahraniční cesta a kolik ti bylo let v té době?

No jo … naposled jsem byl v Albanii (tam už po osmé) v roce 2011. Důvody pro tu ztrátu zájmu by se zajisté našly. Takové ty univerzální – syndrom vyhoření, ztráta motivace … zkrátka mě ta exotika přestala bavit.

Už předtím v roce 2005 jsem zkusil mtb maraton (to mně bylo 60 let) . Byl to pověstmi opředený Drásal. Celý den pršelo, jen se lilo, takže další rok byla pauza ke vstřebání dojmů, a pak se to rozjelo – každý víkend někde na trati. Čím delší závod, tím líp. My starci už nejsme žádní sprinteři. Brzo mně už i ti Drásalové, Rallye Sudety a tak, začaly připadat krátké. Už jsem nebyl schopen se vybičovat a během jednoho dne ze sebe vydat všechno.

Pak jsem objevil Loudání . Kdo neví oč jde, nechť koukne na <www.loudani.cz>

To byl závod pro mě – zkušeného trempa a cyklistu – uvařenej.

nostalgické vzpomínky na vydatné deště

5-- Tvoje stopa v Cykloturistice tu zarezonovala naposled v roce 2013. A to když jsi popisoval svoje zážitky na závodě 1000 Mil, který pořádá Honza Kopka. Kolikrát jsi už závod jel a kdy naposledy?

1000 Mil Dobrodružství, jsem jel po prvé v r. 12. Byl to, tuším druhý ročník. (Btw – tvůrce Loudání – kamarády ze Slaného – inspirovaly Kopkovy knížky.) Já jim budu muset ukázat, jak se takové závody jezdí, říkal jsem si při četbě storek o brašnách plných konzerv a podobně. Jenže přesně podle pravidla „pýcha předchází pád“ jsem dopad jako nejhloupější greenhorn. Nevšiml jsem si, že jedu s totálně ojetým řetězem. On, ta sviňa, si počkal, až odstartujem, a pak to začalo. První den třikrát přetrženej, 2. den taky 3x, včetně jednoho namotání přehazovačky. Ale jet se pořád dalo. V Orlických horách definitivní ulomení přehazky. Tak dolů z hřebene do Nového Města nad Metují do servisu. S novým kolem jsem ještě setrvačností dojel do Františkova v Jeseníkách do CP 2 – cíle poloviční trasy. Tam mně definitivně došel morál, i skončil jsem. 500 mil už se počítá. Zážitků by bylo na knížku. Tady na to není prostor. Na after party u Mácháče jsem dostal bílé tričko.

Další rok se jelo od východu, od hranic s Ukrajinou. Bylo vyjímečné sucho … jo jo, tenkrát bylo sucho něco vyjímečného …. takže jsem dal celé Míle v pohodě. Naposled jsem je jel v roce 16.

6-- Tuším, že jsi do loňska byl také držitelem rekordu v tom, že jsi byl nejstarším účastníkem, který závod dojel. V kolika to bylo letech?

V 71 letech. Bylo to v roce 16. Taky myslím, že můj rekord už byl překonán,

7-- Máš statistiky, za kolik dní jsi jel tenhle závod nejlépe?

V třináctém roce – 17 dní. Vítěz to dává za zhruba poloviční čas.

8-- Co ti přináší zúčastňovat se takhle dlouhého závodu?

Zhruba to stejný, co pudí hokejisty honit se za pukem – řekl kterejsi slavný horolezec, když se ho ptali, proč se tak trápí ve vysokých horách. Zážitky, který jinde nezažiješ. Setkání se zajímavými lidmi, které jinde nepotkáš.

Obdivuju lidi s handicapem, kteří jsou schopni jezdit tyhle závody. Ono je podstatné, co mně chybí, žejo. Vůdci spolku Černí koně Tomáši Pouchovi chybí noha pod kolenem. Další jeho handicap – dost objemný teřich. Potkávali jsme se na mtb marathonech. Já jsem mu odjížděl do kopce, on mně ve sjezdech. Řek bych, že noha uříznutá pod kolenem pro cyklistu není až tak zásadní problém … je to pohled na věc naprostého laika, tož sory. Zato chybějící ruka … nedovedu si představit ovládat kolo - v terénu už vůbec ne – jednou rukou. Nejvýraznější z těchto suprmanů je Ríša Štěpánek. Dovede navrátit chuť do života takovým těm potenciálním sebevrahům a podobným. Poprvé jel Míle v roce 13. Absolvoval je oběma směry na kole, pěšky i na koloběžce. Jeho knížka – VZDÁT MŮŽEŠ ZÍTRA stojí za přečtení, i když nejseš potenciální sebevrah. Koukněte na jeho facebook.

Pavel Chuchma – žena se chystala rodit a on dostal na hlídání dva synky 8 a 10 let. Dosáhli cíle 500 mil za 12 dní, 3 hodiny a 7 minut průměrnou rychlostí 70 km / den. Zdržovaly je borůvky. Nutno dodat, že kluci jeli dobrovolně a moc je to bavilo. Zúčastnil se i tandem – Aleš Procházka a slepý Vašek Fišer. 500 mil urazili za 19 dní 1 hodinu a 50 minut.

Jak říkám – to je téma na knížku, nebo aspoň na povídání nad fotkama. Mám je taky na repertoáru.

Ríša Štěpánek na Mílích 2013

Tomáš Pouch

na trase 1000 Mil - Krušné hory

sjezd do Kraslic - v r. 2012 i 13 po každé inverze

toto místo v Krušných horách si fotí mnoho spoluzávodníků

na trase Loudání

9-- Na jakém kole teď jezdíš?

Na starém dobrém Egoistovi od Authora. Prožili jsme toho spolu už hodně. Každopádně inovovat, a hlavně racionalizovat, je potřeba. Přešel jsem z devítikolečka na osm pastorků.

10-- Jak se vlastně z cyklotrampa stane závodník?

Nejspíš zájem poznat něco nového.

11-- Letos se chystá jubilejní desátý ročník a k tomuto výročí se pojede dvojnásobná trať. Tedy 2020 mil. Tam a zpátky z Česka na Slovensko a jihem zpátky. Nezúčastníš se?

Nejspíš ne. Teď zrovna se rekonvalescencuju po operaci kýly. Vím přesně, kdy k ní došlo. Na Mílích v roce 16, při brodění Laborce na východě Slovenska, při rvaní kola hore z řeky takovým hliněným podemletým břehem….. Možná zajedu na trasu fandit.

12--Kolikrát ses zúčastnil Loudání? Mohl bys srovnat oba závody?

Loudání jezdím od roku 2009. Kromě roku 15 jsem vždycky dojel až do cíle. Tenkrát v tom roce 15 jsem havaroval v Jeseníkách přes neviditelný drát kravského ohradníku, zlomil dvě žebra a zhmoždil ramenní kloub. Za trest jsem těm kovbojům ohradník trochu zrušil. A loni jsem nedojel ani do té poloviny. Z obligátního důvodu – ztráty motivace. Ta polámaná nabíječka loggeru byl jednoznačný pokyn shůry, že to mám zabalit. Ten logger spolu s nabíječkou jsme vyfasovali od pořadatele.

Mám neodbytný pocit, že éra závodů pro mě končí. Vypadá to, že se zaměřím na Vrchařské koruny. Poznáš nový zajímavý místa, což při závodech taky … na rozdíl od závodů máš čas na kochání se a focení. Trasu mezi štacemi vybíráš sám. Přitom to nepostrádá ten soutěžní šmrnc. <http://vk-bike.eu/> Zatím jezdím ty blízké – Vysočinu a Drahanskou vrchovinu.

Mezitím vandřík třeba do Beskyd. Fakt už jaksi necítím potřebu jezdit do zahraničí.

Loudání i Míle mají stejný základ – jízdu divočinou (divočinou v mezích možností střední Evropy) sám, bez podpůrného týmu. Sám se masíruješ, sám si připravuješ jídlo i steleš lůžko. Čas běží non stop a počítá se na dny. Rozdíl je v tom, že trasa Loudání je každý rok jiná. Je tajná. Jezdí se podle papírových map, které dostaneš těsně před startem. Trasa po turistických značkách se dělá u psacího stolu. Nikdo to tam nezná, což je docela rajcovní. Čelo závodu, tvořené suprmany typu Martina Víta a Štěpána Stránského, razí cestu, a my další už máme v těch dvoumetrových kopřivách rýhu. Když čelo dojede ke skalní stěně, kde stezka vede horolezeckým terénem, pošle smsku na štáb, a ten operativně stanoví objížďku. Loudání bývá kratší – kolem 700 km.

Trasa Mílí je každý rok zhruba stejná, s malými variantami. Jeden rok od východu k západu, další rok opačně.

13-- Jeden nekrásnější a jeden nejhorší zážitek z těchto dvou závodů?

Oběd na kterési chatě v Krkonoších .. vím jen, že do patra se stoupalo po venkovním kovovém schodišti. Na menu měli borůvkové knedle, takže nebylo co řešit. Knedla byla jen jedna ale zabrala celý talíř. Za 120 kaček mně připadala drahá, ale jel jsem na ňu až do večera. Než jsem dopil pivo a cafe, trochu se ve mně slehla, tak jsem šel za servírkou, že bych přece jen bral tu buchtu, co mně před chvilkou nabídla. Byla pěkná a dobrá. (Servírka taky.) Vypadala, že je pečená vlastnoručně doma, a že je to dárek. Nic za ňu nechce. Dojalo mě to až slzám…….. šišmarja, to je blbina, co ….. Člověkovi to po 14 dnech na trase už jinak myslí.

Krásných setkání s lidmi bylo mnoho. Ve vsi Lazaně pod strašným kopcem jménem Magura mě hodní lidé nechali přespat v kadeřnickém salonu.

V Popradu jsem dokázal přesvědčit novou kamarádku, že nejsu úchylák, takže mě vzala k sobě na noc. Táňo, díky!

My, zadní jezdci máme tu výhodu, že kolem se vyskytující už o našem závodě vědí. Před námi tudy projely desítky ošuměle a znaveně vyhlížejících spolucyklistů. Dojedeš třeba na rozcestí, špekuluješ kudy, a z okna se ozve: doprava!

Nepříjemný zážitek … kromě toho ojetého řetězu ve dvanáctém roce to byly ty výše zmíněná žebra a rameno. Jel jsem s tím až do večera … celkem se dalo. Na noc jsem zastavil u posedu pod horním rybníkem přečerpávací elektrárny Dlouhé Stráně . Vylézt nahoru … ke všemu zlému na žebříku chyběla šprušla … to bylo strašný mučení, ale zaujímání vodorovné polohy, soukání se do spacáku, bylo ještě horší. Po ránu, cestou dolů, jsem jel kolem krásného srubu určeného pro kolemjdoucí. Tenhle zákon schválnosti, že po špatném bivaku objevíš o kousek dál krásné místo, funguje perfektně.

Dojel jsem tenkrát hore na Praděd a valil vlakem dom. A stejně na to rád vzpomínám.

14-- Máš ještě nějaké cestovatelské plány? V jednom rozhovoru jsi napsal, že bys chtěl být nejstarším cykloturistou, co objede svět na kole, ale obáváš se, že tě do té doby sklátí lenost, jak to dopadne?

Už to dopadlo. Já jsem si už tenkrát, když jsem mluvil o té cestě kolem světa, mumlal pod fousy – řeč se mluví, voda teče. Línej su čím dál víc. Několik let se chystám na Ukrajinu do Karpat, a ne a ne se k tomu rozkejvat. Taky bych rád zajel do Polska za tím sedlákem, co se chlubil klem z mamuta, kterej našel v pískovně za vsí. V Polsku se tenkrát v devadesátém pátém prodávala kořalka v tetrapakových krabičkách, v jakých se teď prodává mlíko. Při návratu mně v Bělorusku samochod zlomil ten krček v kyčli. Ale to s tou kořalkou nesouviselo. Viz mou knížku ZE ŽIVOTA CYKLOTREMPA.

15-- Když bys si měl trošku zabilancovat. Cykloturistika slaví letos 25. narozeniny. Co ti těch 25 let na kole přineslo, co ti naopak vzalo?

Já vidím samé plusy. Vandrování na kole mně vyhovuje. Vyvinu rychlost tak akorát, abych stihnul vnímat okolí, a přitom se od rána do večera odkudsi kamsi dostal.

Nebýt cyklista, z toho zlomeného krčku bych se tak dobře nevylízal. Vymakané cyklistické svaly drží kostru pohromadě. Kosti se mně zapasovaly rovně do sebe. Zahojila se bez zásahu doktorů. Ti mě jen monitorovali – ozařovali škodlivýma rentgenovýma paprskama.

Tři měsíce po incidentu jsem začal jezdit na kole. Za další měsíc lézt po stromech a sklízet ovoce. Berle jsem odkládal po dalších dvou měsících. Nejnáročnější je obyčejná chůze.

Co mně těch 25 let na kole vzalo? Určitě něco ano … ještě mně nedošlo co to je.

16-- Máš pocit, že se z hlediska mobility, jízdy na kole v našich zemích od roku 1995 něco zlepšilo?

Přibylo pár cyklostezek a mraky aut. Z pohodových silnic se stala hustá rejdiště nebezpečných páchnoucích, deformačními zónami opevněných krabic. Ještěže v lese a na polňačkách je pořád dobře.

17-- Je stále k mání tvá knížka? Nebo knížky? Kde si je mohou čtenáři zakoupit?

Dají se získat ještě tři tituly. Nabízí je nakladatel <www.cykloknihy.cz> a já <http://www.cyklotremp.cz/p/knihy.html > (nebudu tajit, že já su asi ještě pořád levnější