Všechny uvedené knihy lze objednat přímo u mě (kontakt)
ZE ŽIVOTA CYKLOTREMPA
 |
| Ze života cyklotrempa |
Formát: 145 x 205 mm
Vzhled: pevná vazba, lesklé lamino
ISBN: 978-80-903677-4
Vyšlo: listopad 2007
Vydavatel: CYKLOKNIHY
Kniha oceněná za originalitu v soutěži GO KAMERA.
 |
| GO KAMERA |
V těch cykloturistických soustředil Honza zážitky z výprav uskutečněných po listopadové revoluci, kdy si plně vynahradil dřívější omezení výjezdů do zahraničí. Intenzita, s jakou výpravy dodnes uskutečňuje, je obdivuhodná. Objel při nich už téměř dvakrát zeměkouli, ale kilometry nejsou pro Honzu rozhodující.
Tato kniha zachycuje jedno z největších dobrodružství, a sice onen nešťastný střet s blbým řidičem v Bělorusku, který ho sundal z kola a poslal se zlomeným krčkem stehenní kosti do tamější nemocnice. Pobyt v ní líčí Honza nezapomenutelným způsobem. Oproti původním dvěma vydáním obsahuje kniha přepracovaný „Island“ a zcela novou kapitolu z velké cesty na Balkán. Na Albánii se stává Honza v posledním době cykloturistickým expertem. Nechybí aktuální přehled všech jeho velkých cest.
Nejdelší stop mého života
Výtah z knihy ZE ŽIVOTA CYKLOTREMPA, z kapitoly PŘEŽIL JSEM MOSKOVSKIJ TRAKT
TENKRÁT NA VÝCHODĚ
 |
| Tenkrát na východě |
Formát: 145 x 205 mm
Vzhled: pevná vazba, lesklé lamino
ISBN: 978-80-903677-6-0
Vyšlo: květen 2007
Vydavatel: CYKLOKNIHY
Klasika od Honzy Vlasáka, tentokrát o jedné předrevoluční výpravě na Kavkaz.
V hospodách jsme nad pivem častokrát nadávali na tatíčka Masaryka – toho starýho separatistu, kterej zavinil rozpad Rakouska-Uherska.
 |
| Pět hvězdiček |
VANDRY S BEJKEM
 |
| Vandry s bejkem |
Formát: 145 x 205 mm
Vzhled: vázaná, lesklé lamino
ISBN: 80-903677-0-4
Vyšlo: listopad 2005
Vydavatel: CYKLOKNIHY
Druhé vydání - aktualizované a doplněné.
Tato kniha vyšla poprvé před deseti roky, v roce 1995. V té době to byla obyčejná brožura, tištěná na dřevitém papíře, s několika nepříliš kvalitními fotografiemi. To ale vůbec nevadilo. Důležitý byl její obsah. Ten zaujal a zanedlouho se kniha stala pojmem mezi cykloturisty. Lidé ji hltali, citovali z ní pasáže, připomínali v ní líčené historky a některé Honzovy výrazy zdomácněly v hovorové řeči cyklotrempů. Například pojem „Bejk“, což značí důvěrné pojmenování jeho kola – bajku.
Neutuchající zájem si vynutil toto druhé vydání. Je aktualizované, jsou v něm dopsané nebo rozšířené některé kapitoly, například ta do Maroka nebo do Banátu. Abychom zachovali atmosféru doby, v níž byly cesty absolvovány, a nesetřeli pel jejich obyčejnosti, rozhodli jsme se ponechat ilustrační obrázky černobílé. Pouze jsme jich zařadili více a jsou samozřejmě vylepšené s ohledem na dnešní technické a tiskové možnosti. „Kabát“ dostala knížka nový. Pevné desky jí lépe sluší a obrázek na obálce si tentokrát nakreslil autor sám. Stejně jako úvodní malůvky k jednotlivým kapitolám.
Kniha je vyprodaná :-(
PESTRÝ ŽIVOT CYKLOTREMPA
 |
| Pestrý život cyklotrempa |
Formát: 145 x 205 mm
Vzhled: pevná vazba, lesklé lamino
ISBN: 80-86814-03-3
Vyšlo: listopad 2004
Vydavatel: CYKLOKNIHY
Čtvrtá kniha svérázného cestovatele a spisovatele.
Kniha je výjimečná tím, že si autor kromě textu a fotografií do ní sám nakreslil obrázky uvádějící jednotlivé kapitoly a je také autorem kresby na obálce. Popisované cesty jsou tentokrát z exotičtějšího prostředí, z jiných kontinentů. Líčí zážitky například z Mexika, z Indie a ze Srí Lanky.
"Čerstvou" kapitolou v knize je Albánie, kterou absolvoval společně s mladou ženou Patricií. Ta se svým založením od Honzy naprosto liší, a přesto spolu dokázali vyjít a dojet. A to si ještě Patricie zlomila první den v Albánii ruku! Soužití a příhody z cesty líčí autor jedinečným způsobem. Na závěr knihy opět nechybí poznatky o nocování na cestách. Celkem 728 noclehů realizovaných převážně ve volné přírodě má pečlivě evidováno a v mnoha případech mohou být inspirací cykloturistům vyznávajícím podobný styl cestování. V knize je celkem 137 barevných fotografií a ke každé kapitole je nakreslena mapka s vyznačenou trasou.
rozhovor s tetičkou o Mexiku
Pozdrav pámbů, Honzíku. Kde ses zase toulal... prej v Mexiku. Kterej fras tě btam zanesl?!
Bať bať. Pozval mě tam můj nový kamarád Zdenek, páč jeho spolujezdec týden před odjezdem omarodil, tak hledal náhradu. Taková příležitost se neodmítá.
Ty tomu picyglu nedáš pokoj...
Bať bať. Neměli jsme v plánu žádné nesjízdné hory, ani pralesy. Jedině tam jsu ochoten chodit po nohách. Nerad bych se vzdával výhody cyklovandru, že totiž poznáme i kraj mezi turistickými atrakcemi. Ten nás vlastně zajímá víc, než ty pamětihodnosti.
Přečtu ti jeden odstavec z Nesnídalovy knížky: „Jak rád bych projížděl Ameriku autem, abych mohl zastavit kde chci a na jak dlouho chci, odbočit kam chci a zůstat kde chci. Aspoň na chvíli – jen pár kroků se projít sám a nadýchnout se toho žhnoucího větru pouště.
Bajo, být odkázán na veřejnou dopravu a autostop, to je zlej sen. Takovej nešťastník často pozná jen místa, kde je víc turistů než domorodců. Viděl jsem to na Islandu. Bus zastaví u cafe-baru na pláni, turisti se promptně vyhrnou ven...nesmí ztratit ani vteřinu. Bus jede za chvilku dál ... cvakají foťákama jako o život. A já si říkám : pprosímvás, co tady v tom fádním okolí fotíte? Oni holt přes efektní místa projedou bez zastavení, tak jsou rádi, že si můžou provětrat nervy a kamery aspoň tady, kolem toho cafe-baru.
A když nejseš srab a dokážeš se pohybovat pomocí vlastních svalů – to je ideální konstelace.
Vím, že nikdy neplatíš za nocleh. Jak to dopadlo tentokrát?
Mexičani jsou ohromně přátelští a vstřícní,takže jako obvykle. Často jsme prosili domorodce, aby nás nechali stanovat na zahradě či verandě. Nikdo nás neodmítl. Vždycky jsme uspěli hned na první pokus.
Vozím s sebou cigára, abych měl co nabídnout. Nějaké levnější. Ameriky žádný domorodec neocení. Ty každej zná. To není žádná exotika. Jenže do Mexika jsem je valil zbytečně. Tam skoro nikdo nekouří. Mluvím o zapadlém venkově.
Konečně dostals rozum a nejel sám...
Rozum mám odjakživa. Každopádně jsme byli tři. Partnerům to jelo rychleji a já hrozně nerad zdržuju. Ale kamarádi byli velkorysí.
Povídej pro změnu něco o Mexiku...
Letěli jsme tam na dvě etapy. Vídeň – Madrid, Madrid – Mexiko. 12 let jsem neseděl v éru, takže to byl zážitek. Do Boeingu Jumbo nás nacpali 420. Jako sardinky do plechovky. Po 11 a čtvrt hodiny dlouhém letu přes Atlantik jsem vystupoval celej zchromlej a dřevěnej. Japonci prej natlačí do Jumba ještě o sto lidí víc. I když vezmu do úvahy, že Japončíci jsou menší, nedovedu si to představit.
Ciudad de Mexiko je největší město na světě, ale když jseš uvnitř, nepřijde ti to. Prostě velké město jako třeba Brno nebo Londýn. Jen to dýl trvá než se dobabráš na venkov. Přilítli jsme tam večer. V tropech máš celý rok den i noc zhruba steně dlouhé. V šest už byla tmy. Podle kompasu jsme zamířili na východ – nejkratší cestou ven z města. Informace o hrozivé zločinnosti jsme si přečetli až doma po návratu, tak jsme byli v pohodě. Jen jsme zírali na ten bizarní provoz na ulicích – na hemžení starých amerických aut udržovaných a opravovaných tvůrčím způsobem, takže zepředu je to Dodge, zboku Chevrolet a zezadu Cadilac, samé blikátko a cingrlátko – jako vánoční stromeček. Klaksony vytrubují poslední hity...
Předpisy se berou jako informace, nikoliv dogma. Šoféři jsou svéprávní a užívají vlastního mozku. Sami se rozhodnou, jestli je lepší čekat, nebo jet na červenou. Pro ilustraci ti povím jednu radu zkušeného: blikání levým blinkrem může znamenat buď, že vpředu je volno a můžeš předjíždět, nebo že on odbočuje vlevo.
Každopádně jsem se tam na silnici cítil bezpečněji, než tady na divokém východě. Kdo by mně chtěl oponovat, ať se podívá na statistiku nehod, při kterých jsou postižené děti. Čechoslováci jsou na prvním místě. Mexičani nejsou nervově labilní. Jezdí pomaleji, zkušeně a velkoryse. Odhadnou co udělají ti druzí a totéž očekávají od vás.
Na bezprizorních psech můžeš vidět evoluci v praxi. Už mají reflex, že auto je nebezpečný predátor a dobře se rozhlídnou než vstoupí do vozovky.
Jak jste se dožili rána v tom bahně velkoměsta?
Vyčuchali jsme temný plácek s rypadlem a stavební buňkou vedle polňačky, za níž se táhla ohrada, od západu chráněni rygolem od pláně – rejdiště toulavých psů, po ránu běžců – joggingáčů. Z buňky se vybatolili tři pobudové...
Šmarjápano...
Chovali se přátelsky a seriózně. Krátce jsme poplkali a pak s omluvami – únava po dlouhé cestě a tak – zalezli do stanů. Nejutužilejší homeless zalehl na kanape před buňkou, že nás jako bude hlídat. Dělal to dobře. Ráno jsme se probudili živí a se vším majetkem.
Teda já bych se zbláznila strachem...
Houby. V Mexiku je fakt bezpečno. Dokonce ani děcka nehážou kamením. V těchto teplých krajích jsou nebezpečné spíš bacily. Před těma neutečeš ani doma, natož tam. Proto je lepší se s nima skamarádit. Nepřehánět to s hygienou. Ostatně, většina kožních chorob pochází z přílišného mytí se. To ti řekne každý dermatolog.
Nejhorší bestie tropů jsou améby, bilharzie... S těma se nezesymbiózuješ. Nelze získat proti nim imunitu, tudíž neexistuje očkování, nedají se uvařit. Musíš pít jen kupovanou vodu, nebo chemicky desinfikovat.
Bedekry straší, že jíst u pouličních kiosků je hazard se zdravím. Figu. Tortily s mletým masem, fazolemi, sýrem, kukuřicí... cpali jsme se až se nám dělaly boule za ušima. S jídlem nejsou problémy. Jen voda – na tu je potřeba dát bacha.
Kudy jste po Mexiku jezdili?
Vzali jsme to na jih k Pacifiku, pak na východ – na Chiapas... tam je podle brožurek taky extrémně nebezpečno, ale i tohle jsme četli až po návratu, takže všechno bylo fajn. Cestou jsme si prohlíželi prehistorická indiánská města... mě tyhle věci začnou zajímat až když je uvidím na vlastní oči. Teď jsu relativně dost fundovaný expert na dějiny Střední Ameriky.
Taky jsme si vylepšili výškový rekord. Mezi Popocatepetlem a Iztacihuatlem jsme vyjeli do 4120 metrů nad mořem.
A počasí?
Výběr byl široký. Od uprášeného sucha až po lijáky každou noc v Lacandonském pralese. Od vyprahlého žáru 50° na slunci (stín tam žádnej nebyl) po -5° v těch 4120 metrech – v noci.
Honzíku, nebude ti špatně? Tolik buchet naráz... Dyť budeš obézní...
Zrovna jsem ti chtěl nadávat, že pečeš hrozně dobrý buchty, že z nich budu obézní.
Povídej ještě o Mexiku, o něčem úžasným.
Hodně na nás zapůsobily retardéry – takové ty prahy přes silnici – zpomalovače automobilů. Přejeli jsme jich tisíce. To jedeš třeba deštným pralesem při Guatemalské hranici – na cestě potkáš spíš venkovana na kole s pytlem kukuřice nebo opia na nosiči, než auto – mezi stromy vidíš osamocenou chaloupku z palmového listí – a už je přes cestu retardér.některé jsou tak výrazné, že auto drhne spodkem.
A sušící se prádlo. Tam bys, teti, byla ve svým živlu. Tam se pořád pere. Prádlo visí, když to mírně přeženu, na všech plotech, kaktusech, stromech, ohradách – nejlépe z ostnatého drátu. To nepotřebuješ kolíčky.
Joj, exotické je Mexiko!
